Temný měsíc

napsáno v červnu roku 2004 jako prolog do stejnojmené hry na hrdiny

Ze všeho nejhorší na tomto světě je čekání.
Čekání na soumrak, tmu a bolest, která smrt provází.

To čekání jde s vámi celým posraným životem.
V jedné chvíli jako dítě stojíte v prosluněné knihovně vedle vousatého strýce, na cínovém podnosu kouřící punč a hledíte do starodávných map a tlustých svazků knih, pojednávajících o všem, co může zajímat malého chlapce.
O elfech, trpaslících, hobitech a dracích. O černočerné magii a zhoubném chaosu.
Kloužete prstem po mapách, bloudíte po barbarských zemích přes půl světa vzdálených a ptáte se: "Co jsou to ty runy? Slyšíš mě strýčku?"
"To nic", usměje se "To je minulost dítě".

V dalším zlomku života se krčíte o pár let starší u nějaké putyky, pravděpodobně tam kam jste nedávno ukazovali prstem a kde bylo napsáno: "Tady jsou lvi", zvracíte žluč z barbarské medoviny, hlava vám div že nepraskne, u boku postrádáte váček s deseti měďáky a nějakej hajzl na vás řve, že jste se nechali naverbovat do zkurvené armády. Ten hajzl vás naučí zabíjet. Bude dalších pár měsíců váš jediný přítel.
Je vám blbě a víte, že to vše je jen díky vaší naivitě a blbosti.

Pořád čekáte.

Jak je možné dostat se tak daleko od kouřícího punče ,cínových podnosů, strýců a knihoven? Copak je možné takhle hluboko klesnout?
Nikdy jsem neměl sáhnout po té prokleté oceli a sáhnout do svého nitra po touze a odvaze stát se dobrodruhem.
Měl jsem krasopisnou latinkou vypisovat obchodní dopisy a uzavírat nesčetné obchodní svazky vonící dálkou. Měl jsem chodit do fóra nadšeně poslouchat, nadšeně tleskat a nadšeně řečnit. Měl jsem mít v pracovně modlu boha rovnováhy Januse a jednou za čas, když se mi to bude zdát důležité, vzhlédnout od konceptů své budoucnosti a utěšit se pohledem na ty dvě tváře.
Nikdy jsem neměl snít... neměl jsem nic a zároveň vše.

Jen čekám.

Zrovna teď.
Je soumrak.
Trčím v ostnatém křoví u nějaké podělané cesty a čekám.
Máme přepadnout nějakou karavanu.
Ještě nikdy jsem neměl takovej zasranej hlad a proto to udělám.
Já a pár dalších.
Vedle mě elf... má mnoho jizev... můžu mu věřit? Musím mu věřit...
Naproti na stromě schován s kuší hobití vrah. Také má hlad. Rozum říká: "nevěř... nevěř", jenže...
Za stromem obr s vystouplými řezáky.
Půl ork omotaný řetězy. Na mou duši jsem ho viděl jíst lidská játra a pít oči.
A tam za kamenem... u Saturna... vousatý balvan s runovou zbraní.
Runy jsou minulost strýčku, ale já ti na to kašlu....

Přijíždí karavana, ...zdá se.

Kolem se povalují kusy těl.
Hobit sestřelen ze stromu umírá. Zachránil mi život.
Elf si ovazuje pahýl ruky a pláče svou litanii.
Trpaslík vyhazuje z vozu nějakou truhlu a půl ork?
Polyká játra nějaké holky, vzívajíc přitom své temné bohy.

Já dávím na kraji cesty a když už není co zvracet, usedám k patě stromu vedle umírajícího přítele, zakrvácen a propaden sám sobě.
Už nemám hlad...nikdy jsem neměl.
Vytahuji dřevěnou flétnu a zkouším hrát.
Je tma.
Vyšel Temný měsíc.

Ještě nikdy jsem neviděl draky...