Jazzoň

Andreji Buršové a Zdeňku Královi
za jejich šanson, který mě očaroval...

houpáš se sadem jakoby zajíkáš
na kůry vnadíš si básníky tančíš je
snad třeba Skácela větvemi zazpíváš
na kmínku rozsochlé kvetoucí jazzoně

když potom letní čas podzimkem zafouká
zahradník sází sny do brázdy mollové
na jaře ve verších lístečkům zabrnká
snad dalším básníkem rozvětví stromoně

Zarja (Azyl)

Nornám co zapomněly,
že i ony mají svůj osud,
a taky tobě Saro Garay
jako moji Berkanu
zpívanou na hranicích mého dnešního
probouzení

Zarja

Vprostřed matkou jsi
a slunce zavíráš soumrakem
co probleskuje ze tvých koron
jako dítě, které nechce
z velkého světa

pak přisaje se
lačně z tvého prsu žít

Státi se musíš temnotou
a babiznou půlnoční
kdy tvoje plody
spánek má za zajatce

V tu dobu češeš hřívy hřebcům
jedeš v sedle nahá krajem
stínáš srpem druidům hlavy,
a k ránu pannou stáváš se
schoulená a zraněná
v blednoucím náručí svého Jarila

(Olomouc 22.10.2011)

Svědomí vrás

    Nezatracuj pohled sama před sebou…
Ve lžících ze stříbra
je odraz smutků
mojí sbírky kamení
co vyvrásněla stářím,
když jsme byli ještě my…

…a stírala jsi mi z čela
únavu svou vděčností
ze zahrad plodového schoulení se
v azylu
            mých dlaní…

Oči v jazzu stvořené

Terezce

V řasách vězníš azur
z Gerschwina
                 a on
třpytí se tam
jak
stříbrnice pod vlnami
modré rapsodie,
bez dýchání vytřásá
do tvých zornic
                             legáta a pomlky
                                                           chtivosti
stát se veršem posledním