Každý nový začátek provází velice silné emoce, a i když jsem se dříve snažil o runách (a vlastně o celé Eddě) něco dozvědět nikdy jsem nebyl schopný u toho vydržet déle než pár dnů. Jsem člověk samotářský, baví mě psaní a literatura, miluji přírodu a rovnováhu v ní, miluji svého kocoura víc než okolí. Neumím komunikovat s lidmi, kteří nejsou upřímní a nerespektují sami sebe. Ve svém uzavření jsem se stal egocentristou a díky tomu mi nefungoval žádný vztah se ženou, se šéfem v práci…a s málokterým kamarádem. Dokázal jsem komunikovat jen psaným textem nebo svou prací. Nedávno jsem se, ale vrátil myšlenkama k runám. Přesněji k runě Gebo jež se vykládá jako dar.
Měl jsem vždycky problémy darovat. Trpěl jsem strachem z toho, že se ponížím, že nebudu dost dobrým dárcem a představa, že můj dar někdo odmítne a nebo ho zahodí mě ničila. Přikládám darům hodně velkou důležitost. Myslím si, že schopnost darovat je nosný prvek každého vztahu. Tímto způsobem jsem se dopracoval ke Gebo. Zjistil jsem, že když ji obrátíte vzhůru nohama tak její význam zůstane stejný, ale také to může znamenat schopnost přijímat dary. To je stejně důležitý a nosný prvek vztahu. Někde mezi těmito schopnostmi je to nejdůležitější, a to je rovnováha. Gebo mi ukázalo jak hledat rovnováhu mezi egocentrismem a altruismem. Jsou to prazákladní lidské charakterové vlastnosti. Nejsou ani dobré ani špatné. Mít je obě a najít mezi nimi rovnováhu je velice těžké a myslím si velice žádoucí.
Tohle když jsem v sobě objevil tak jsem se s pokorou vrátil k dřívějším myšlenkám a snům o runách a začal se tomu aktivně věnovat a učit se.
Mám rád učení se, přemýšlení. Mám rád když si přečtu odstavec o něčem co se mi líbí a pak o tom hodiny u svojí dřevité práci přemýšlím a sním o důsledcích.
Nemyslím si, že bych se měl učit z knih…ano asi je tam spousta důležitých informací, ale runy jsou velice osobní magie. Pokud mají fungovat měly by se objevovat intuitivně. Měly by se používat tak jak to člověk cítí. Základní znalosti významů, názvů, výslovností a tvarů jsou samozřejmostí, ale u run dávám přednost cestě srdce před cestou rozumu.
Nedávno se mi stala zvláštní věc. Při mapování jedné jeskyně (zabývám se speleologií) jsem neprolez do míst, které se ten den měly změřit a nakreslit. Dřív jsem taková místa lozil jako nic a dnes jsem díky svojí nadváze zůstal na hodinu a půl sám než se ostatní vrátí z míst kam jsem nemohl.
Zalez jsem si do jedné plazivky kde se dá akorát ležet na zádech a mít ruce podél těla. Vypnul jsem světlo a zavřel oči,chvíli jsem přemýšlel a zistil jsem, že když má člověk nad hlavou osmdesát metrů vápence starého čtyřistapadesát milionů let, tak myšlenky na nedávný rozchod s přítelkyní, které mi už měsíc otravovaly mysl prostě nepřicházely.
Připadal jsem si jak v lůně matky...kolem byla sintrová placenta a jediným zvukem bylo kapání vody a občasné plácnutí křídel netopýra. Miluju podzemí a vůni neogení hlíny...miluju tu tmu starou jako svět.
Usnul jsem na třicet minut....beze snů a i když jsem ležel ve vodě a byla mě zima...odpočinul jsem si. Když jsem z jeskyně vylezl tak jsem logicky cítil pokoru a skále jsem za ni poděkoval. Dala mi dar odpočinku, já ho přijmul, a ta rovnováha….to byla ta chvíle kdy jsem byl součástí skály. Tvar jeskyně na papíru může připomínat runu Gebo. Vážím si toho poznání.
Jsem na počátku a jsem z toho u vytržení...vůbec si ještě nedokážu uvědomit tu hloubku kam až takové poznávání může sahat. Run staršího Futharku je dvacet čtyři a já nahlídl teprve na okraj jedné z nich, té nejdůležitější.
Tohle když jsem v sobě objevil tak jsem se s pokorou vrátil k dřívějším myšlenkám a snům o runách a začal se tomu aktivně věnovat a učit se.
Mám rád učení se, přemýšlení. Mám rád když si přečtu odstavec o něčem co se mi líbí a pak o tom hodiny u svojí dřevité práci přemýšlím a sním o důsledcích.
Nemyslím si, že bych se měl učit z knih…ano asi je tam spousta důležitých informací, ale runy jsou velice osobní magie. Pokud mají fungovat měly by se objevovat intuitivně. Měly by se používat tak jak to člověk cítí. Základní znalosti významů, názvů, výslovností a tvarů jsou samozřejmostí, ale u run dávám přednost cestě srdce před cestou rozumu.
Nedávno se mi stala zvláštní věc. Při mapování jedné jeskyně (zabývám se speleologií) jsem neprolez do míst, které se ten den měly změřit a nakreslit. Dřív jsem taková místa lozil jako nic a dnes jsem díky svojí nadváze zůstal na hodinu a půl sám než se ostatní vrátí z míst kam jsem nemohl.
Zalez jsem si do jedné plazivky kde se dá akorát ležet na zádech a mít ruce podél těla. Vypnul jsem světlo a zavřel oči,chvíli jsem přemýšlel a zistil jsem, že když má člověk nad hlavou osmdesát metrů vápence starého čtyřistapadesát milionů let, tak myšlenky na nedávný rozchod s přítelkyní, které mi už měsíc otravovaly mysl prostě nepřicházely.
Připadal jsem si jak v lůně matky...kolem byla sintrová placenta a jediným zvukem bylo kapání vody a občasné plácnutí křídel netopýra. Miluju podzemí a vůni neogení hlíny...miluju tu tmu starou jako svět.
Usnul jsem na třicet minut....beze snů a i když jsem ležel ve vodě a byla mě zima...odpočinul jsem si. Když jsem z jeskyně vylezl tak jsem logicky cítil pokoru a skále jsem za ni poděkoval. Dala mi dar odpočinku, já ho přijmul, a ta rovnováha….to byla ta chvíle kdy jsem byl součástí skály. Tvar jeskyně na papíru může připomínat runu Gebo. Vážím si toho poznání.
Jsem na počátku a jsem z toho u vytržení...vůbec si ještě nedokážu uvědomit tu hloubku kam až takové poznávání může sahat. Run staršího Futharku je dvacet čtyři a já nahlídl teprve na okraj jedné z nich, té nejdůležitější.
Příspěvky
