Rozpracovaná

na ponku ležíš rozdělaná
a
čekáš…

Kam sáhnout prsty dřív?

Na krk nebo na hlavičku?

Pohladím tvé oblé boky a
nechám tě ještě chvíli vnímat
okolní vibrace
jazzových postupů,
které ti tančím s kávou
nedopitou…

Perlorodka

spím na břehu průhledné líhně,
kde kolem stěn vinou se
řetězy
křišťálových perel
jedna za druhou
a dávají svým krátkým životem,
najevo svůj
                         osud…
                                        …tam v přístavech Omámu

Genius loci

Doubravě

Rozvinutí

mé...

..touhy...... už nejsou hraničeny zdmi mojí dílny....
plazí se přes val z pilin javoru a
nabalují na sebe zážitky z doteků ženských...

Aromaterapie

Kompozit z klihu kostního
a kakaa holandského,
je směs voňavá
a tmelivá....

Mám rád, když mi voní práce pod rukama...

Souzvuk

Když dříví zpívá
pod rukou básníka pilin.
Je to jako spojení
dvou lidí...

Vlnění buněk vydává tóny
a stačí dva do akordu...
Pak začne vznikat hudba
vážná, udýchaná…
a harmonická

Genius loci

Letorosty prachu
dorostly až k oknům
ranního slunce,
a já
sedím uprostřed dílny,
nohy ponořené v moři
z pilin…
a vzpomínám na tvůj šepot
na vrcholu…

Foukaná

Barborce

Každá nafukovací země má svůj skákací hrad.
No… a každý nafukovací hrad musí mít svého skákacího krále.
To přec dá rozum…

A teď si představte dvořany třebas.
Nadouvají se jim tváře jak růžové balónky a oni si navzájem mezi sebou zkoušejí kdo jak moc péruje.
„Dovolíte?....Smím si šťouchnout?“ ptají se jeden druhého.

No a nebo ta komorná slečny princezny. Ta zas má zadek tak moc nafouklej, že to vypadá jako by jí ho někdo přefouk.
Lidi dnes nemaj žádnou míru foukání… zvlášť tahleta princezna…dcera skákacího krále.
Ta je nafoukaná už od plínek.

Možná čeká na nějakýho náfuku.
Prince z Krásnova co přikutálí balón ze zlata…poskočí si před tatínkem králem a řekne:
„Mohl bych vám vyfouknout dceru přímo před nosem pane králi?“
A král zajásá: „No vy si ale umíte vyskakovat…líbíte se mi“

A tak se stane, že bude v hradu jásotu až na půdu. Dvořané se budou víc nadouvat, pan král si poskočí radostí… a komorná ta bude ráda, že je ráda.

Přec..kde je nafoukáno, tam je měkko a přívětivo, jako v tomhle skákacím hradu...

Konec

Pásmo z "kompotu"

Klatba

Zazděný ve štrůdlu
pobíhám zmateně
od patky k patce...
I v dnešní době
jsou věci mezi
jabkem a těstem...

Velebím skořici
a vůbec ještě nevím
kam tu dneska půjdu spát...



Concerto in D minor

chutná jak meruňky,
které jsi posnídala a
voníš jimi na rtech.
Taky
mi tě připomíná, když
tvůj důlek na posteli
vyplním myšlenkou plnou
meruňkového sexu.



Opilá

Rumová slzo
v melounu zakletá...
...
jezená děvčetem
velikou lžící...
...
zavítáš brzo
na místa staletá...
...
probudíš v princezně
dračici spící...
...



Nevinná

Když rozevřu ty dvě půlky
a rychle olíznu šťávu která vyteče,
a jakoby nechytím proudy slasti přímo do úst
a šťáva sprostá teče mi po bradě
pak dotknu se jazykem v samotné rozsoše
drsného výčnělku
broskvové pecky...

Splynutí

Napsáno v květnu roku 2006 jako pocta mému duálnímu protějšku

Sedím na hraně skály a koukám dolů.

Dole pění voda a vodní tříšť zkrápí mech na stěně průrvy…hlubina mě magicky přitahuje.
Nakláním se víc.
Dokázala bych to? Nahnout se ještě víc, sklouznout z hrany, rozpažit ruce jako křídla a padat.
Padat do mlhy, poslouchat šumění větru a pleskání mých černých vlasů kolem uší…. Cítit tu změnu teploty, čím víc se blížím hladině. Možná cítit i zetlelý kmen borovice, který míjím.
Ta vodní průrva je hladová….uspokojivá.
Z jedné strany průrvy zeje černá díra…..tam všechny vody padají.
Představím si jak dopadám na hladinu…ne, dosedám. Párkrát máchnu perutěmi a dosedám, a zapluji pod hladinu… je to šok…voda je studená, ne nepříjemně…je svěží a čerstvá.
Při pohledu nahoru je průrva monumentální. Na nebi krouží krkavci…mají ve stěně hnízda….
Proud mě odnáší k propadání….k ponoru pěnící vody.
Mám zvláštní pocit…jako těsně před pádem do těchto hlubin.
Najednou je tma…..proud se zrychlil a já cítím stejný průvan jako když jsem padala.
Zažívám něco o čem jsem do teď jenom slyšela….. jeskyní tmu…. je černá, jako moje vlasy…později je i lesklá, třpytí se. Rozeznávám tvary světélkujících sintrových náteků, které čím jsem hlouběji, tím mají bizarnější tvary. Proud mě unáší a já narážím do vodou ohlazených stěn. Stěny jsou pokryté fazetamy, a vše vypadá jako břicho velké ryby pokryté prehistorickými šupinami…. Jednu šupinu jsem odloupla a o její hranu jsem si prořízla dlaň.
Rána je čistá a já ji dokážu pouhou myšlenkou ošetřit….pár kapek krve opustilo moje tělo a smísilo se s vodou…. jsem od teď součástí hory….
“Dávám ti kus sebe“ řvu do té tmy…….

Voda mě vynesla na nějakou písčitou terasu….
Svlékám ze sebe šaty, rozepínám korzet a vystupuji z kupičky mokrých hadříků…jsou zde zbytečné…hora si přeje mojí přirozenost.
Usedám na paty a rozhlížím se po kaverně…
Zkamenělý sintr ve tvaru záclon rozehrává hudbu…to místo mě naplňuje, cítím vzrušení a sáhnu si do jediného teplého místa na mém těle…. ten dotek mi nečekaně působí slast…cítím jak mě opouští vlhkost a dlaní si ji roztírám po stehnech….
Je to příjemný kontrast chladu a horkosti.
Málem jsem si díky vlastním pocitům nevšimla stínu, který není kamenný …. má lidské tvary.
Je to určitě nějaký člověk….mám zbystřené smysly a cítím jeho dech a pach jeho kůže…
Najednou mi to dochází….. proto tu jsem…
Otočím k němu hlavu a pohledem ho vyzvu aby přišel blíž…
Zastavil se uprostřed stínu kousek ode mne. Jako by to bylo připraveno…. vzplanuly ohně a on stojí uprostřed nich…je jich pět… planou na cípech pěticípého znaku vyrytého v zlatém písku.
Ta bytost je urostlá…. její postoj je výzva….je to průvodce, démon a převozník duší…
Čeká.
Vstávám a kráčím k němu…jsem rozhodnutá udělat cokoliv… pro splynutí s horou a očistu svého svědomí.
Vzrušení se stupňuje a já si třu poraněnou dlaní místo Venuše.
Vstoupila jsem do znamení… Marsyas chytil mojí ruku a políbil žhavými rty to zacelené místo…navždy tam vtiskl svojí značku…jeho rty vypálily do kůže něco co s mojí jizvou vytvořilo runu rozkoše.
„Tvé volání jsem uslyšel….a tvou krev jsem ochutnal“ zní mi v hlavě.
Přehazuji nohu přes jeho bok, on ji chytá a jediným jeho pohybem dojde ke splynutí…
Nic takového jsem si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech….
Během doby neskutečně dlouhé a zároveň neskutečně krátké dochází k naplnění…

Po stehnech mi teče satyrovo semeno a já mu položím hlavu na rameno…on mě pouští a v jeho očích vidím, že je čas jít.
Pokleknu do písku a vidím jak odchází.
Plameny pohasínají a já cítím v břiše přítomnost něčeho strašného…. Zároveň poslouchám šeptání vody na břehu…něco se plazí z vody ke mně….

Vím co to je…. Shoghotí pán.

Obracím k němu hlavu…. Jeho tisíc očí mě znetvořuje. Cítí to ze mne….jsem jeho líhní.
Mé vlasy jsou bílé, ruce mi pokrývají vrásky a jaterní skvrny, a já cítím jak všechna moje síla putuje do mého lůna…
I když nemohu odtrhnout oči od Pána hory..cítím za sebou Marsyův nešťastný pohled, a zaslechla jsem jak mu stékají z očí slzy anděla.
Uniká ze mě život…něco nového se díky němu probouzí.

Dole pění voda a já se nakláním nad průrvou… přepadám přes okraj skály a roztahuji ruce… jako křídla…

Statista

Prach z broušení
mi zasypává nohy.
Palec je pohřben
pod závějí sypké hmoty
a já nevím
jak bez něj budu moct žít.

Stále se neusmíváš
a to dřevo
ve skupenství sypkém,
mi začíná pohřbívat
chlupatá lýtka...