PF 2012

Pohozená zátiší

Do keřů v Kraji

Kraj

/lezavá bába …/

po keřích na kraji lesa
cáry kouře snovají
jako bílé vlasy smrtky
co přes košťály nadrásala
za ní v poli leží    hlad

odsekané v listí tlejí
zahozené ruce klenu
z těla stromu húsle zbyly
javor padl katem     sťat

/…do kraje zafouká/

Odrazy pod korunami

Fangorn

/pastýř lesa…/

v kalužích pod korunami
šaty stromů       poházené
jak paleta malíře jsou
kde štětcem z létovlasu
děcko barvu rozpatlává

také jsou v nich slzy    moře
co bříza na zem vyplakala
a své copy zapletené
vinou větru       rozčesává…

/…večer mlhu sbírá/

Jazzoň

Andreji Buršové a Zdeňku Královi
za jejich šanson, který mě očaroval...

houpáš se sadem jakoby zajíkáš
na kůry vnadíš si básníky tančíš je
snad třeba Skácela větvemi zazpíváš
na kmínku rozsochlé kvetoucí jazzoně

když potom letní čas podzimkem zafouká
zahradník sází sny do brázdy mollové
na jaře ve verších lístečkům zabrnká
snad dalším básníkem rozvětví stromoně

Zarja (Azyl)

Nornám co zapomněly,
že i ony mají svůj osud,
a taky tobě Saro Garay
jako moji Berkanu
zpívanou na hranicích mého dnešního
probouzení

Zarja

Vprostřed matkou jsi
a slunce zavíráš soumrakem
co probleskuje ze tvých koron
jako dítě, které nechce
z velkého světa

pak přisaje se
lačně z tvého prsu žít

Státi se musíš temnotou
a babiznou půlnoční
kdy tvoje plody
spánek má za zajatce

V tu dobu češeš hřívy hřebcům
jedeš v sedle nahá krajem
stínáš srpem druidům hlavy,
a k ránu pannou stáváš se
schoulená a zraněná
v blednoucím náručí svého Jarila

(Olomouc 22.10.2011)

Svědomí vrás

    Nezatracuj pohled sama před sebou…
Ve lžících ze stříbra
je odraz smutků
mojí sbírky kamení
co vyvrásněla stářím,
když jsme byli ještě my…

…a stírala jsi mi z čela
únavu svou vděčností
ze zahrad plodového schoulení se
v azylu
            mých dlaní…

Oči v jazzu stvořené

Terezce

V řasách vězníš azur
z Gerschwina
                 a on
třpytí se tam
jak
stříbrnice pod vlnami
modré rapsodie,
bez dýchání vytřásá
do tvých zornic
                             legáta a pomlky
                                                           chtivosti
stát se veršem posledním

Rozpracovaná

na ponku ležíš rozdělaná
a
čekáš…

Kam sáhnout prsty dřív?

Na krk nebo na hlavičku?

Pohladím tvé oblé boky a
nechám tě ještě chvíli vnímat
okolní vibrace
jazzových postupů,
které ti tančím s kávou
nedopitou…

Perlorodka

spím na břehu průhledné líhně,
kde kolem stěn vinou se
řetězy
křišťálových perel
jedna za druhou
a dávají svým krátkým životem,
najevo svůj
                         osud…
                                        …tam v přístavech Omámu

Genius loci

Doubravě

Rozvinutí

mé...

..touhy...... už nejsou hraničeny zdmi mojí dílny....
plazí se přes val z pilin javoru a
nabalují na sebe zážitky z doteků ženských...

Aromaterapie

Kompozit z klihu kostního
a kakaa holandského,
je směs voňavá
a tmelivá....

Mám rád, když mi voní práce pod rukama...

Souzvuk

Když dříví zpívá
pod rukou básníka pilin.
Je to jako spojení
dvou lidí...

Vlnění buněk vydává tóny
a stačí dva do akordu...
Pak začne vznikat hudba
vážná, udýchaná…
a harmonická

Genius loci

Letorosty prachu
dorostly až k oknům
ranního slunce,
a já
sedím uprostřed dílny,
nohy ponořené v moři
z pilin…
a vzpomínám na tvůj šepot
na vrcholu…

Foukaná

Barborce

Každá nafukovací země má svůj skákací hrad.
No… a každý nafukovací hrad musí mít svého skákacího krále.
To přec dá rozum…

A teď si představte dvořany třebas.
Nadouvají se jim tváře jak růžové balónky a oni si navzájem mezi sebou zkoušejí kdo jak moc péruje.
„Dovolíte?....Smím si šťouchnout?“ ptají se jeden druhého.

No a nebo ta komorná slečny princezny. Ta zas má zadek tak moc nafouklej, že to vypadá jako by jí ho někdo přefouk.
Lidi dnes nemaj žádnou míru foukání… zvlášť tahleta princezna…dcera skákacího krále.
Ta je nafoukaná už od plínek.

Možná čeká na nějakýho náfuku.
Prince z Krásnova co přikutálí balón ze zlata…poskočí si před tatínkem králem a řekne:
„Mohl bych vám vyfouknout dceru přímo před nosem pane králi?“
A král zajásá: „No vy si ale umíte vyskakovat…líbíte se mi“

A tak se stane, že bude v hradu jásotu až na půdu. Dvořané se budou víc nadouvat, pan král si poskočí radostí… a komorná ta bude ráda, že je ráda.

Přec..kde je nafoukáno, tam je měkko a přívětivo, jako v tomhle skákacím hradu...

Konec

Pásmo z "kompotu"

Klatba

Zazděný ve štrůdlu
pobíhám zmateně
od patky k patce...
I v dnešní době
jsou věci mezi
jabkem a těstem...

Velebím skořici
a vůbec ještě nevím
kam tu dneska půjdu spát...



Concerto in D minor

chutná jak meruňky,
které jsi posnídala a
voníš jimi na rtech.
Taky
mi tě připomíná, když
tvůj důlek na posteli
vyplním myšlenkou plnou
meruňkového sexu.



Opilá

Rumová slzo
v melounu zakletá...
...
jezená děvčetem
velikou lžící...
...
zavítáš brzo
na místa staletá...
...
probudíš v princezně
dračici spící...
...



Nevinná

Když rozevřu ty dvě půlky
a rychle olíznu šťávu která vyteče,
a jakoby nechytím proudy slasti přímo do úst
a šťáva sprostá teče mi po bradě
pak dotknu se jazykem v samotné rozsoše
drsného výčnělku
broskvové pecky...

Splynutí

Napsáno v květnu roku 2006 jako pocta mému duálnímu protějšku

Sedím na hraně skály a koukám dolů.

Dole pění voda a vodní tříšť zkrápí mech na stěně průrvy…hlubina mě magicky přitahuje.
Nakláním se víc.
Dokázala bych to? Nahnout se ještě víc, sklouznout z hrany, rozpažit ruce jako křídla a padat.
Padat do mlhy, poslouchat šumění větru a pleskání mých černých vlasů kolem uší…. Cítit tu změnu teploty, čím víc se blížím hladině. Možná cítit i zetlelý kmen borovice, který míjím.
Ta vodní průrva je hladová….uspokojivá.
Z jedné strany průrvy zeje černá díra…..tam všechny vody padají.
Představím si jak dopadám na hladinu…ne, dosedám. Párkrát máchnu perutěmi a dosedám, a zapluji pod hladinu… je to šok…voda je studená, ne nepříjemně…je svěží a čerstvá.
Při pohledu nahoru je průrva monumentální. Na nebi krouží krkavci…mají ve stěně hnízda….
Proud mě odnáší k propadání….k ponoru pěnící vody.
Mám zvláštní pocit…jako těsně před pádem do těchto hlubin.
Najednou je tma…..proud se zrychlil a já cítím stejný průvan jako když jsem padala.
Zažívám něco o čem jsem do teď jenom slyšela….. jeskyní tmu…. je černá, jako moje vlasy…později je i lesklá, třpytí se. Rozeznávám tvary světélkujících sintrových náteků, které čím jsem hlouběji, tím mají bizarnější tvary. Proud mě unáší a já narážím do vodou ohlazených stěn. Stěny jsou pokryté fazetamy, a vše vypadá jako břicho velké ryby pokryté prehistorickými šupinami…. Jednu šupinu jsem odloupla a o její hranu jsem si prořízla dlaň.
Rána je čistá a já ji dokážu pouhou myšlenkou ošetřit….pár kapek krve opustilo moje tělo a smísilo se s vodou…. jsem od teď součástí hory….
“Dávám ti kus sebe“ řvu do té tmy…….

Voda mě vynesla na nějakou písčitou terasu….
Svlékám ze sebe šaty, rozepínám korzet a vystupuji z kupičky mokrých hadříků…jsou zde zbytečné…hora si přeje mojí přirozenost.
Usedám na paty a rozhlížím se po kaverně…
Zkamenělý sintr ve tvaru záclon rozehrává hudbu…to místo mě naplňuje, cítím vzrušení a sáhnu si do jediného teplého místa na mém těle…. ten dotek mi nečekaně působí slast…cítím jak mě opouští vlhkost a dlaní si ji roztírám po stehnech….
Je to příjemný kontrast chladu a horkosti.
Málem jsem si díky vlastním pocitům nevšimla stínu, který není kamenný …. má lidské tvary.
Je to určitě nějaký člověk….mám zbystřené smysly a cítím jeho dech a pach jeho kůže…
Najednou mi to dochází….. proto tu jsem…
Otočím k němu hlavu a pohledem ho vyzvu aby přišel blíž…
Zastavil se uprostřed stínu kousek ode mne. Jako by to bylo připraveno…. vzplanuly ohně a on stojí uprostřed nich…je jich pět… planou na cípech pěticípého znaku vyrytého v zlatém písku.
Ta bytost je urostlá…. její postoj je výzva….je to průvodce, démon a převozník duší…
Čeká.
Vstávám a kráčím k němu…jsem rozhodnutá udělat cokoliv… pro splynutí s horou a očistu svého svědomí.
Vzrušení se stupňuje a já si třu poraněnou dlaní místo Venuše.
Vstoupila jsem do znamení… Marsyas chytil mojí ruku a políbil žhavými rty to zacelené místo…navždy tam vtiskl svojí značku…jeho rty vypálily do kůže něco co s mojí jizvou vytvořilo runu rozkoše.
„Tvé volání jsem uslyšel….a tvou krev jsem ochutnal“ zní mi v hlavě.
Přehazuji nohu přes jeho bok, on ji chytá a jediným jeho pohybem dojde ke splynutí…
Nic takového jsem si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech….
Během doby neskutečně dlouhé a zároveň neskutečně krátké dochází k naplnění…

Po stehnech mi teče satyrovo semeno a já mu položím hlavu na rameno…on mě pouští a v jeho očích vidím, že je čas jít.
Pokleknu do písku a vidím jak odchází.
Plameny pohasínají a já cítím v břiše přítomnost něčeho strašného…. Zároveň poslouchám šeptání vody na břehu…něco se plazí z vody ke mně….

Vím co to je…. Shoghotí pán.

Obracím k němu hlavu…. Jeho tisíc očí mě znetvořuje. Cítí to ze mne….jsem jeho líhní.
Mé vlasy jsou bílé, ruce mi pokrývají vrásky a jaterní skvrny, a já cítím jak všechna moje síla putuje do mého lůna…
I když nemohu odtrhnout oči od Pána hory..cítím za sebou Marsyův nešťastný pohled, a zaslechla jsem jak mu stékají z očí slzy anděla.
Uniká ze mě život…něco nového se díky němu probouzí.

Dole pění voda a já se nakláním nad průrvou… přepadám přes okraj skály a roztahuji ruce… jako křídla…

Statista

Prach z broušení
mi zasypává nohy.
Palec je pohřben
pod závějí sypké hmoty
a já nevím
jak bez něj budu moct žít.

Stále se neusmíváš
a to dřevo
ve skupenství sypkém,
mi začíná pohřbívat
chlupatá lýtka...

II. Runy jako zrcadlo duše

Každý nový začátek provází velice silné emoce, a i když jsem se dříve snažil o runách (a vlastně o celé Eddě) něco dozvědět nikdy jsem nebyl schopný u toho vydržet déle než pár dnů. Jsem člověk samotářský, baví mě psaní a literatura, miluji přírodu a rovnováhu v ní, miluji svého kocoura víc než okolí. Neumím komunikovat s lidmi, kteří nejsou upřímní a nerespektují sami sebe. Ve svém uzavření jsem se stal egocentristou a díky tomu mi nefungoval žádný vztah se ženou, se šéfem v práci…a s málokterým kamarádem. Dokázal jsem komunikovat jen psaným textem nebo svou prací. Nedávno jsem se, ale vrátil myšlenkama k runám. Přesněji k runě Gebo jež se vykládá jako dar.

Měl jsem vždycky problémy darovat. Trpěl jsem strachem z toho, že se ponížím, že nebudu dost dobrým dárcem a představa, že můj dar někdo odmítne a nebo ho zahodí mě ničila. Přikládám darům hodně velkou důležitost. Myslím si, že schopnost darovat je nosný prvek každého vztahu. Tímto způsobem jsem se dopracoval ke Gebo. Zjistil jsem, že když ji obrátíte vzhůru nohama tak její význam zůstane stejný, ale také to může znamenat schopnost přijímat dary. To je stejně důležitý a nosný prvek vztahu. Někde mezi těmito schopnostmi je to nejdůležitější, a to je rovnováha. Gebo mi ukázalo jak hledat rovnováhu mezi egocentrismem a altruismem. Jsou to prazákladní lidské charakterové vlastnosti. Nejsou ani dobré ani špatné. Mít je obě a najít mezi nimi rovnováhu je velice těžké a myslím si velice žádoucí.
Tohle když jsem v sobě objevil tak jsem se s pokorou vrátil k dřívějším myšlenkám a snům o runách a začal se tomu aktivně věnovat a učit se.
Mám rád učení se, přemýšlení. Mám rád když si přečtu odstavec o něčem co se mi líbí a pak o tom hodiny u svojí dřevité práci přemýšlím a sním o důsledcích.
Nemyslím si, že bych se měl učit z knih…ano asi je tam spousta důležitých informací, ale runy jsou velice osobní magie. Pokud mají fungovat měly by se objevovat intuitivně. Měly by se používat tak jak to člověk cítí. Základní znalosti významů, názvů, výslovností a tvarů jsou samozřejmostí, ale u run dávám přednost cestě srdce před cestou rozumu.

Nedávno se mi stala zvláštní věc. Při mapování jedné jeskyně (zabývám se speleologií) jsem neprolez do míst, které se ten den měly změřit a nakreslit. Dřív jsem taková místa lozil jako nic a dnes jsem díky svojí nadváze zůstal na hodinu a půl sám než se ostatní vrátí z míst kam jsem nemohl.
Zalez jsem si do jedné plazivky kde se dá akorát ležet na zádech a mít ruce podél těla. Vypnul jsem světlo a zavřel oči,chvíli jsem přemýšlel a zistil jsem, že když má člověk nad hlavou osmdesát metrů vápence starého čtyřistapadesát milionů let, tak myšlenky na nedávný rozchod s přítelkyní, které mi už měsíc otravovaly mysl prostě nepřicházely.
Připadal jsem si jak v lůně matky...kolem byla sintrová placenta a jediným zvukem bylo kapání vody a občasné plácnutí křídel netopýra. Miluju podzemí a vůni neogení hlíny...miluju tu tmu starou jako svět.
Usnul jsem na třicet minut....beze snů a i když jsem ležel ve vodě a byla mě zima...odpočinul jsem si. Když jsem z jeskyně vylezl tak jsem logicky cítil pokoru a skále jsem za ni poděkoval. Dala mi dar odpočinku, já ho přijmul, a ta rovnováha….to byla ta chvíle kdy jsem byl součástí skály. Tvar jeskyně na papíru může připomínat runu Gebo. Vážím si toho poznání.
Jsem na počátku a jsem z toho u vytržení...vůbec si ještě nedokážu uvědomit tu hloubku kam až takové poznávání může sahat. Run staršího Futharku je dvacet čtyři a já nahlídl teprve na okraj jedné z nich, té nejdůležitější.

DaDa

uvařiv odpolední kávec
usnul jsem v křesle z pilin.

Zdál se mi sen....
že osud byl ti nakloněn
a tys místo rukou měl prsty dva
na každém deset paží s křížem
a já jsem tím pádem
byl z křesla vyhozen...

tjůdudůů....

I. Runy jako zdroj inspirace

Když jsem se s runama setkal poprvé bylo mi dvanáct roků. Bylo to v knize Julese Verna Cesta do středu země a já jsem tím jednoduchým písmem byl doslova uchvácen. Možná dokonce víc než samotným příběhem. Runové písmo má jednu zvláštní moc. Dokáže poutat myšlenky toho kdo je ryje, zpívá nebo kreslí, sny lidí kteří hotové runy používají a určité přírodní principy dobře popsané ve starogermánském eposu Edda.

Dnes je mi třicet dva roků a za těch dvacet let se můj obdiv k runám přenes z her, fantasy literatury a nebo hudby do mojí práce.
Jsem řemeslník. Vyrábím hudební nástroje a o ozvláštnění nástroje nějakým „kouzlem“ jsem snil už jako učeň ve škole.
Magie řemesla je sama o sobě velice silnou magií a proto jsem se rozhodl, že obyčejný jednoduchý text bude ta nejlepší surovina na podporu kouzla mojí práce.
Naše latinka je sice krásná, ale do mých jednoduchých kytar, kde není nic navíc se moc nehodí. Nicméně jsem se jí podepisoval a psal i drobná věnování, což mi dnes přijde mrháním energií textu. Vždyť už jen zanechání podpisu a věnování v kytaře má samo o sobě sílu kouzla.
Vybral jsem si k tomu starší Futhark, protože si myslím, že jeho univerzálnost a hlavně matematická spojitost s přírodním koloběhem a hudbou je to pravé s čím chci pracovat a co mojí práci bude slušet a podporovat ji.
O runách jsem přemýšlel roky. Roky jsem o nich snil, ale tím, že runy samy o sobě mají určitou autoritu jsem se je bál používat. Nedávné osobní ztráty mě ale přesvědčily, že je čas postavit se k runové magii čelem. Runy tu jsou všude..stačí vzít myšlenku a runu namalovat.
Nemusím runám věřit…stačí o nich umět přemýšlet a nebát se ty myšlenky vložit do runy. Jejich přirozená vlastnost sama myšlenku sváže do svého znaku, a v kombinaci s vhodným podkladem vytvoří funkční kouzlo. Je jasné, že kreslení nebo rytí run má určitá obecně závazná pravidla, ale myslím si, že přemýšlení nad runama srdcem a intuicí kouzlu prospěje mnohem víc než obyčejné nakreslení runy hlavou podle nějakého mustru.
Dospěl jsem tedy do bodu kdy jsem začal používat runovou magii aktivně jak jinak než, že jsem si vybral runové jméno a přijmul jej za vlastní.
Je složeno z runy Sowulo což odpovídá datumu mého narození a runy Dagaz což odpovídá hodině mého narození.